- - - - - - - - - - - - - - -   Kapitola: | 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. |

Od beduínů ke křižákům

Myslel jsem, že až pojedeš domů, tak se ozveš ještě z Turecka. Volal jsi vlastně jen jednou, hned na začátku cesty někde od Ankary.

    Ani mi to nepřipomínej, zatímco jsem od benzínky telefonoval, málem mě ujel autobus ve kterém jsem jel z Istanbulu. Ještěže stevardi po každé zastávce pečlivě přepočítávají své svěřence. Později jsem k volání buď neměl peníze, příležitost nebo náladu.

Vidím, že ti kolo nikdo neukradl. Nebyly s ním problémy ve vlaku?

   Je fakt, že ta krabice byla velká, ale naši i maďarští průvodčí byli tolerantní. Zato rumunský začal vyskakovat, přitom mu nevadilo, že před hranicemi nastoupily babky kšeftařky, každá si na vozíku vezla obrovský náklad, od televizí až po tuny pracích prášků, a celé to pak vyskládaly do kupé. Chtěl prostě, abych mu něco strčil do kapsy. Měl smůlu.


V tom telefonátu jsi mluvil o noční vyjížďce Bukureští. To na tebe vážně tak zapůsobilo?

    No, každopádně to byl zážitek. Přijel jsem tam asi o půlnoci, podle plánu jsem složil kolo a vydal se ještě v noci hledat autobusové nádraží. Nejel jsem po těch hlavních bulvárech, ale souběžnými vedlejšími ulicemi. Bylo to jako z katastrofického filmu. Polorozbořené baráky, hromady odpadků, smečky toulavých psů na lovu, děcka přikrytá novinami spící kde se dá. Odjezdové místo autobusu jsem našel, tak že si na chvilku zdřímnu vedle v parku. Tlačím kolo mezi stromy, najednou strašný řev. Přejel jsem bezdomovce zahrabaného v listí. Tak jsem zjistil, že park je plně obsazený. Vrátil jsem se zpět na vlakové nádraží, tam naštěstí s jízdenkou můžu do haly. Hrozí mi jedině, že mě okradou falešní policajti, kteří “kontrolují” pravost cizích bankovek. Jeden se o to taky snažil, místo průkazu mě ukázal jakousi tramvajenku, tak jsem ho i s jeho komplicem odkázal do příslušných mezí. Když jsem teď jel zpátky, tak jsem v Bukurešti potkal českého cestovatele do Indie (stále studoval příručku “Cesta na východ”), který takto přišel o stovku dolarů. Ráno jsem si za 20 dolarů koupil jízdenku na autobus a ve společnosti silně kouřících překupníků a různých zvířat odcestoval do Istanbulu. Jak ti přepravci hrozně šetřili, tak nejeli vůbec na autobusové nádraží (kde by museli zaplatit), ale vyhodili mě kdesi uprostřed města! To ti řeknu, že jízda v istanbulské dopolední špičce je možná ještě drsnější zážitek než noční Rumunsko. Naštěstí jsem se od loňska trochu orientoval. Sehnat autobus na syrské hranice už bylo to nejmenší.