Portugalsko
Základní informace
Poloha: v nejzažším cípu jihozápadní Evropy, zaujímá cca šestinu Pyrenejského poloostrova. Na severu a na východě leží Španělsko, 830 km pobřeží na jihu a západě omývá Atlantik. Je rozděleno do sedmi vnitrozemských provincií, jeho součástí jsou i ostrov Madeira a Azorské ostrovy.
Rozloha: 92.389 km2.
Hlavní město: Lisabon (860 tisíc obyvatel, s příměstskými aglomeracemi 2 mil.), další velká města:
Porto (302 tisíc obyvatel), Setúbal (100 tisíc obyvatel).
Obyvatelstvo: 9.850 tisíc.
Úřední jazyk: portugalština.
Náboženství: římští katolíci 95 %, ostatní a ateisté 5 %.
Měna: euro (1 euro = 100 centů)
Přírodní podmínky: Území Portugalska je řekou Tejo rozděleno na dvě části. Severní je charakteristická dlouhou a deštivou zimou, zatímco na jihu je zima naopak sušší a dlouho netrvá. Léto, mimo nejsevernější část země, bývá většinou suché a teplé, zmírněno chladnějším oceánem v pobřežních oblastech. Od jihu se krajina mírně vlní, sever a východ je hornatější. Třetina země je zalesněna, 43% je zemědělsky obděláváno.
Více informací například:
© StaM 2002
s.michal@wo.cz
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - Kapitola: | 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. |
Kde máte ten konec světa ?
Portské v malých dávkách
neškodí v jakémkoliv množství.
(volně podle Hoga Foga)
"Ještě stále můžeš portské", ptám se po telefonu Ladi Č. Po kladné odpovědi a informaci o slevě je už pravděpodobné, že nepojede letos na Šumavu, ale smíří se s mou společností na cestě do Potrugalska. Sleva u oblíbené cestovky sice je, ale já si stejně musím půjčit.
Proč zrovna Portugalsko, co vlastně o něm vím?
Portské znám z anglických románů, mořeplavce ze školy ( tedy ne osobně, přece jen chodili do vyššího ročníku ), jejich fotbalisti občas něco vyhrají. Jinak se o této zemi moc v novinách nepíše a v televizi nemluví, jedině v souvislosti s domem pana prezidenta. Je tak odstrčená na konci Evropy, zdá se nám středoevropanům, tam přece nemůže být nic zvláštního. Když ale člověk nakoukne do nějaké literatury, hned je vyveden z omylu. Kulturní dědictví sahající daleko do minulosti s kořeny keltskými, římskými, vizigótskými a arabskými. Stejně tak krajina, od pradávna osídlená, zahrnující neúrodná horská údolí, rozeklaná pobřeží i pláže Atlantiku, háje korkových dubů, vinice na březích Doura i vyprahlé planiny jihu.
Lépe ale jednou vidět, než stokrát číst. Zvláště, když se dá se přitom jezdit na kole a není moc zima. O portském jsem se už zmínil?
Pamatuji se vůbec něco z té cesty ?
Jen takové útržky. Jó, tak si psát deník jako L., měl bych ulehčenou práci. Něco se vybaví alespoň při prohlížení fotek, obvykle se tím ušetří dlouhý popis.
Na druhé straně, jen mé děravé paměti mohou posluchači (čtenáři) vděčit za to, že se neunudí k smrti. Těch pár minut obvykle vydrží ty bláboly poslouchat (číst). (Při testování na rodině i jiné zvířeně nedošlo k žádnému úmrtí.)
Část I. - Cesta tam ....
( Přesuny nesnáším. Zastávka a vyjížďka v Carcassone. Překvapení v mesetě. Římani v Chaves. Konečně na kole! )
Do Portugalska je zatraceně daleko. I s přestávkou ve Francii prý pojedeme dva dny. Musím to nějak přetrpět. Zatím se můžu jen dohadovat, kdo z našich spolucestujících je cyklista a kdo pěšák (to je účastník čistě poznávací části zájezdu). Prý je to tak napůl. Část kolařů se prozradila hned v Carcassonne, kde ukecala vedení, sundala kola z vleku, a tak smysluplnně využila půldenní přestávku. Byli jsme mezi těmi, co rekonstruované a turisty napěchované středověké město už viděli, tak vzhůru od Canalu du Midi do kopců na severu, krajinou katharských hradů ( bránili se tam v 13. století místní "kacíři" v bojích s pravověrnými Francouzi ) až do výše cca 900 m, na náhorní rovinu, kde se pasou pěkní koně.
Zase zpátky v autobusu a noční přejezd. Po křečovitém spánku je v podmračeném ránu za oknem krajina mesety - náhorní plošiny ( 700 m n.m. ) centrálního Španělska ( Kastilie-Leon ). Rozoraná, velmi mírně zvlněná krajina, fádní a vylidněná, přesto překvapivě se zváštním kouzlem. Rozpadající se usedlosti i vesnice, dokonce i kostely, občas přežívající městečko. Náš bus už ale přesupěl pohraniční hory 
( naštěstí po perfektních nových silnicích ), a než stačíme upravit hodinky na místní čas ( - 1 hodina ), je tu v údolí město Chaves. Už staří Římané tudy chodili, a proto si postavili most, který slouží dodnes. Na chvíli se zvedneme ze sedadel, abychom se posadili na židle v kavárně a ochutnali místní skvělé kafé. Pravda je, že jsme také prošli historické centrum a nafotili most. Před kostelem si svatebčané krátí čekání na novomanžele a hází si navzájem za krk a do výstřihů rýži.
Ještě něco přes sto kilometrů po úbočí říčního údolí se spoustou přehrad do národního parku Peneda-Geres. Pozdě odpoledne jsme v kempu, ale ještě zbývá čas si protáhnout kostru na kole. L. odmítá ( snad se chystal prát? ), tak vyjíždím přes údolíčko do kopců. Cesta ( opět nově opravená ) pěkně stoupá a já se rozhlížím po okolních svazích a obdivuji místní hospodáře, jak využívají každý kousek půdy, kde nejsou balvany, pro svá políčka. Po několika kilometrech v malé vesničce vidím ( a fotím ) konečně místní nadzemní sýpky. Zapadající slunce kýčovitě zabarvuje vrcholky kopců, když se vracím do kempu.
