Motto:
Raní ptáče dál doskáče, ale dřív zdechne.
(volně podle F.L. Čelakovského)

    Toto jsou výňatky z tajného italského deníku Ladi Č. (viz vpravo) sepsaného na památné cestě od Ligurského moře k  Jaderskému konané na šlapacích strojích v srpnu A.D. 2000. Zveřejňuji tímto, s laskavým svolením autora, pouze méně drastické pasáže, vynechávám zejména valnou část invektiv směřovaných na mou hlavu (viz vlevo). Provedl jsem úpravu formy a přidal podtitulky k jednotlivým záznamům. Původně jsem chtěl také k některým výrokům připojit vlastní komentář, ale jak jsem zjistil při přepisu, není vlastně co dodat.

Úterý:

( Prolog )
Milý deníčku, odjíždíme odpoledne z domova. Ještě netuším, že tě budu vůbec psát. Autobus míří z Brna přes Rakousy a Benátky do Livorna.

Čtvrtek:

( Za šikmou věži - Drahá lehátka a nová šlapátka - Nemoc a léčba - Nedokonaná ztáta v Pistoii - David a kaše )

   Milý deníčku, už vím, že budeš existovat. Na ten nápad mě přivedl St., který si chce vést svůj, ale jak ho znám, dlouho mu to nevydrží. Vždycky ráno pozdě vstává, spí také v době odpolední siesty. Večer je sice aktivnější, ale přesto hrozně líný, zvláště na psaní. To já využívám každou volnou chvilku, jako například teď večer ve florentském kempu.

   Vysadili nás z autobusu včera dopoledne v Livornu, ( prý za čtrnáct dní v Benátkách ) nezbývalo tedy, než přidělat náklad na kola ( St. stále tvrdí, že vozí větší náklad, ale veze jídlo, a toho ubývá ! ) a vyrazit. Zpočátku byl pro nás hrozným šokem provoz na italských pobřežních silnicích, chvíli mi také trvalo, než jsem se zorientoval podle mapy (1:400.000), kde nejsou všechny silnice. Po placené zastávce u moře (neuváženě jsme totiž obsadili lehátka pod slunečníkem) a nákupu nových šlapátek pro mého oře ( trochu jsem podcenil technickou přípravu ), jsme za poledního žáru projeli Pisou, okoukli šikmou věž a ostatní památky a zamířili do Luky. Tam se St. udělalo špatně ( stěžoval si už předtím, ale to on dělá stále ), prý z horka, a celé odpoledne proležel pod platanem na bývalých hradbách. Večer ho to trochu přešlo a vlekl mě někam do kopců. Tvrdil přitom, že je to účinný lék na tu jeho nemoc. Samozřejmě, že nás noc zastihla kdesi vysoko nad údolím. Musel jsem zajít k jedné usedlosti a poprosit, jestli si můžeme na trávníku vedle dětské skluzavky postavit stan. Naštěstí mám italskou konverzační příručku. K večeři byla kaše.
    Ráno jsme to namířili do Florencie. V kopcích bylo ještě pěkně (jsou tu postaveny staré honosné vily těch, co nesnášeli letní vedra v nížině), ale jak se sjede do údolí je i na těch nejmenších silničkách opět hrůza aut. Ve městě Pistoia, kousek před cílem, se St. ztratil. Prostě se zapomněl na křižovatce. A zatímco já čekal na hlavním náměstí u katedrály, on zase na té křižovatce, kde jsem na něj asi za dvě hodiny narazil. Za jiných okolností bych ho vůbec nehledal, ale měl v báglech všechny naše zásoby. Pistoia je mimochodem moc krásné městečko, zde poprvé mě napadlo (!), že je v Itálii taková koncentrace různých pamětihodností, že jim musí úplně zevšednět. Florencii už znám, tak jsem mohl dělat průvodce. Kolem pevnosti přes synagogu (tu jsem minule neviděl) a kostel Sta Crose, kde má téměř každý významný Florenťan svoji hrobku, až do kempu s výhledem na město. St. fotí západ slunce nad městem z Plazza Michellangelo od sochy Davida (jen kopie) a mezitím odbíhá (neznám ten správný výraz pro odbíhání na kole) vařit večeři, já peru.


    Kaše už je hotova. Doufám, že její konzumace negativně neovlivní plánovanou večerní vycházku do města. (Nemusím to snad překládat.)